když se "touha" změní v nutnost

toužím vzít malíka a jít do lesa na boruvky , chci  jít jen tak na procházku . . . . 

toužím cestovat a navštěvat rodinu i když jsou 150km daleko . . . .

Už přes rok sem uvázaná k domu a blízkému okolí.

Toužím tolik po venkovním světě a cestování , spaní pod stanem a nebo jen procházkách deších jak 2 kilometry , že sem se rozhodla požádat o zdravotní kočárek a ZTP ,aby jsme byli prostě  mobilnější.

Ted už vlastně ani nevím jestli to je ona "touha" a nebo nutnost ,protože čím je malík větší ,  tím víc jsme odkázaní na kočár a cestování.

Bojuju sama se sebou a pocitem , že potřebujem věci , které jiné rodiny s dětma už dávno řešit nemusí.

Bojuju s mojí hrdostí a stylem " my to zvládnem sami " ,protože už vím , že ted už to nepujde.

Cítím se napruzele  a občas jako žebrák.

Bojím se , že lidi co s náma nejsou denně , tu nutnost neuvidí a že díky tomu moje "touha" prostě normálně žít a chodit ven mimo dum a i vlastně i malíkovo potřeba jiného prostředí  , nevyjde.

Klepu se při představě , že kočárek a veškerá mobilita zmizne díky jednomu uředníkovi v nedohlednu.

Káždé ráno vstávám s tím ,jak by bylo užasné vzít malíka a holky sednout na vlak a jet za babičkama.

Každy večer usínám s tím , že když to nevyjde , budu čím dál tím víc odkázaná na to dřepět doma a nikam nechodit.

Nutnost společnosti ,cestování , a třeba i jen pitomých procházek a prostého vypadnutí ven , na mě dopadá čím dál tím víc.

Uvědomuju si , že tahle "touha ", už je vlastně nutnost a přesto mám dušičku malinkou a ztuhlou v obavě ,že tenhle "sen" se nesplní díky cizímu člověku , který  nemá ty správné tabulky.
Holt někdo sní o božím autě a nebo mašine a já sním o kočárku ,co nám jako rodině pomuže cestovat.

Vlastně když nad tím tak přemýšlím , moje touha je mít zdravé děti a "normání" starosti a naše nutnost  je žít s tím co se neslučuje s mojí touhou.

A tak se " touha" po normálním kontaktu zvenku mění pomalu na nutnost.