1

jak jsem křičela

Moje maminka  je prostě moje maminka.
Někdy na zabití jindy velká opora.
Vydržím s ní maximálně 4 dny bez hádek , ale což je to pořád moje máma.
Poslední dobou  na sebe furt křičíme.
Většinou se to týká Ondry a jeho zdravotního stavu a věcí kolem toho.
Ona je přesvědčená  ,že kdybych malíka pořádně "zapřáhla" byl by jiný , je přesvědčená , že je vlastně skoro zdravej.
Tedy myslím , že spíš se snaží s
 přesvědčit sama sebe , než aby věřila , že to tak je.
Na jednu stranu jí chápu taky se vyrovnává s tím , že její vnouče není prostě "normální" dítě,na druhou tohle její "zlehčování" nesnáším.
A proto křičím do telefonu,když spolu voláme a nebo i na ní,když se tu zastaví.
Přitom  jí zárověn nenápadně dávám čas , aby se srovnala s novýma skutečnostma.
Já k tomuhle používám převážně neškodnou , ona popírání skutečnosti.
Každá máme svuj zpusob a každá se s tím srovnáme , jen u mojí mamky to bude trvat holt dýl a ještě budu nucená párkrát křičet.
Vždycky když zavěsím , dojde mi , že ona je prostě jen bezmocná.
Říkám si příště budu milejší . . . . . .
Těch příště už bylo hafo a pořád je to stejné . . . . .
Tak snad příště  , už fakt křičet nebudu   :o)

1 komentářů:

Amelie

Moje maminka..to chápu. je tu už 2 měsíce a díky Bohu jezdí na víkend domů....zvládám toho pak míň, je tu bordel, nenavařeno, ale...duševně nějak lépe. A přesto jsem vděčná, že ji mám, a že nám od pondělka do pátku vaří, pere, žehlí, vytírá..když já s bolavou nohou nemůžu.

Okomentovat

Siguiente Anterior Inicio

čítadlo