1

Im In Here



Jsem tady, vidí mě někdo?
Může mi někdo pomoci?

Jsem tady, vězeň minulosti
Může mi někdo pomoci?

Copak neslyšíš mé volání?
Jdeš zamnou?
Čekám
Až mě přijdeš zachránit
Potřebuji abys mě podržel
Já nemohu, všechny smutky
Žijí uvnitř mě

Jsem tady, snažím se ti něco říct
Můžeš mi pomoci?

Jsem tady, volám, ale ty mě nemůžeš slyšet
Může mi někdo pomoci?

Copak neslyšíš mé volání?
Jdeš zamnou?
Čekám
Až mě přijdeš zachránit
Potřebuji abys mě podržel
Já nemohu, všechny smutky
Žijí uvnitř mě

Pláču, jsem zlomená
Mám strach že to všechno
zůstane uvnitř zdí
Řekni, že mám naději
Poslouchá mě někdo?

Copak neslyšíš mé volání?
Jdeš zamnou?
Čekám
Až mě přijdeš zachránit
Potřebuji abys mě podržel
Já nemohu, všechny smutky
Žijí uvnitř mě

Copak neslyšíš mé volání?
Jdeš zamnou?
Čekám
Až mě přijdeš zachránit
Potřebuji abys mě podržel
Já nemohu, všechny smutky
Žijí uvnitř mě

Jsem tady, vidí mě někdo?
Může mi někdo pomoci?
Text přidala Krysteena
0

náš nový "mázlik"

konečně jsem se dostala k tomu  , abych zprovoznila akvárko.
Ještě tam nejsou všechny ryby , ale část rybiček už ubytovaná je a není tam sama.
Do našeho čuper akvárka přibyl nový nájemce:

 mizerná kvalita,ale zachytit miniaturní žabku je fakt síla
snad se aspon povedly fotky z normálního foťáku :o)
pak je sem když tak dodám . . .


tak fotky nevyšly , ale videjko z fotáku se docela podařilo:


a ted jdu zase  " makat " na gauči , ne ležet fakt ne , ale umejt uložnej prostor atd. ,  protože naše dětské "zvířectvo " poslední dobou hoduje zásadně na gauči.
4

když tělo řekne dost


tak jsem včera skončila v nemocnici.
Prostě tělo řeklo dost a rozhodlo se nespolupracovat.
Přijela mi rychlá , policie ( jeden pán ) a sociální pracovnice.
Jednoduše sem ráno vstala ,chystala se na obývák ( uklidit ).
Manžílek byl v práci , tak jsem uklidila jeho koutek (už v uterý) a ve středu jsem se chystala na zbytek obýváku.
Člověk míní osud mění.
A tak kolem desátý ráno moje tělo řeklo dost.
Řeklo dost ,  právě když sem vybírala poštu.
Opět se mi vrátil " záchvat " ,kdy sem nemohla mluvit a koktala sem , kdy pro mě bylo 5 cm nad zemí moc a měla sem závratě.
Takže sanitka rychlá , sociálka než dorazí manža a policista co se přimotal .o)
Sousedé a kolemjdoucí měli z toho třetí světovou a já měla trauma ,
protože mi došlo , jak těžky  " to je "  když je manža v práci a se mnou se něco stane.
Kdo by se staral o malíka a holky....
no plakala sem hodně a večer sem uprosila mudry , abych mohla domu.
Dneska už je líp a zvládla sem i malíkovo koutek.
Ruce opíchané , ale funkční . Doma nic moc uklizeno protože mě TO chytilo ve fázy  " všechno na jednu hromadu  ". . . . . .
Naštěstí paní pracovnice byly užasné , dětičky nechali  " rodinnému " příteli  , který dorazil rychlostí blesku  a pohlídal , než dorazil manža z práce.
Dokonce se nepodivovali ani tím bordýlkem , co jsem nestihla douklidit.
Zítra se vrhnu na ty skříně a doufám , že moje tělo si zase neřekne : " tak a dost "
pro trochu veselejší náladu aspoň jeden malý obrázek sluníčka a podzimu:
0

Nostalgie

poslední dobou sem nostalgická

poslední dobou sem nějaká přecitlivělá

poslední dobou sem nesnesitelná

a poslední dobou to sem zase celá já :o)

takže poslouchám písničky z roku " cvaj "

a tak nějak prostě jenom žiju.

1

víkendování z pohledu mojeho

nervy nervy nervy a pak totální uleva a pohoda.
Sice náš nejmladší občas stávkoval , ale zvládli jsme to všechno na jedničku.
Holky si vzala babička,což bylo super,protože po X letech sem měla pocit " NORMÁLNA".
a myslím,že nejen já.
Prostě jsme byli s "normálníma" lidma , bavili jsme se o "normálních " věcech a ne o lekařích o plenkách a tak.
Malík k babičkám nemuže , ale i přesto se nám podařilo vypnout a zase na chvilku nahlídnout do toho světa co je skoro jak " Itálie ".
fotečky se nachází na jiném blogu a něco málo na Tisperionu.
takže sem přijde jen jediná fotka :

a přání,aby i ostatní někdy mohli prožít "normální a Italovsky víkend" a nejen to naše Holandsko :o)
1

Jsme lidé, nikoliv stroje...


.
 
Nikdo z nás se nenarodil jako "osoba pečující o osobu blízkou". Prostě jednoho dne nastal v rodině průšvih a my jsme neutekli. Milovali jsme doopravdy, a tak jsme často ze dne na den přijali svůj životní úkol. Vzdali jsme se svého osobního (často i partnerského)
života, a povýšili jsme život svého bližního nad svůj vlastní. Začali jsme žít jeho potřebami, nikoliv svými. Na ty už nám nezbývá čas. Přijmout péči o osobu blízkou neznamená odpracovat si svých 8 hodin "a padla". Znamená to být celý den ve střehu. Ve dne v noci, den po dni, týden po týdnu, rok po roce bez vyhlídky na důchod, na společenské postavení.
Ten, kdo začne pečovat o osobu blízkou, je nucen vzdát se svého zaměstnání, často velmi dobře placeného, žít z podpory a stát se tak "parazitem" společnosti, i když ve skutečnosti právě této společnosti šetří dost značné finanční prostředky,
protože na sebe převzal "ústavní péči", která stojí těžké peníze. Ihned však nastává řada problémů. Chceme-li např. zabezpečit potřeby osoby, o kterou pečujeme, dozvíme se, že nejsme právní subjekt.
Často nemáme nárok, protože nemocný nesplňuje věkovou hranici pro přidělení sociálního příspěvku, nemůže sám s příspěvkem disponovat apod. Obvodní úřad vám na léčbu v domácnosti nepřispěje - není to
v jeho kompetenci a Všeobecná zdravotní pojišťovna jen na určité léky, nikoliv podpůrné. Např. rehabilitaci, bez které se ležící pacient jen těžko obejde, hradí pojišťovna pouze ve zdravotnickém zařízení, a to jen krátkodobě.
A tak si sami ničíte páteř, často nemocného i neunesete. "Přátelé" se většinou vytratí a Vy zůstanete sami.
 
Přestože jste nikdy ani na vteřinu svého rozhodnutí nelitovali, litujete, že nemůžete nemocnému více ulehčit utrpení, protože máte svázané ruce nedostupností zdravotního ošetření, peněz na rehabilitaci, na léky, na doplatky za
plenkové kalhotky apod. Postupně získáte pocit, že vás vlastně společnost trestá za to, že jste milovaného člověka neopustili, a to se ještě musíte vyrovnat s otázkou "Proč zrovna on?" Často nastane problém, kdo mne zastoupí, abych mohla jít k zubaři? Když není, kdo by vás vystřídal, sama k lékaři nejdete. Nemáte peníze - chcete si půjčit? Nemůžete. Nejste přece výdělečně činní. Manžel rovněž nemůže, když jeho žena nepracuje. Pracuje .... Pracuje denně často víc jak 18 hodin a po zbytek nocí spí jen na jedno oko. Péče přeci nocí nekončí. Ta bývá často pro nemocného horší, nežli den. Ale tato práce nemá pro společnost cenu. Nestaráte se totiž o pro společnost produktivní lidi. Staráte o lidi, kterým pomáháte zmírnit utrpení, bolest. Podat vodu, poškrábat se ve vlasech apod., když oni sami nemohou. Zkuste si nepromnout oko, když vás svědí - jak dlouho to vydržíte? Jak dlouho vydržíte ležet bez pohnutí a čekat....?
 
A co když my sami onemocníme? Takový luxus si přece nemůžeme dovolit. Není, kdo by nás vystřídal. Často k domu, ve kterém bydlíte, není bezbariérový přístup. Do výtahu se nevejde invalidní vozík, bydlíte např. v pátém patře a nemocného už nemůžete unést. A tak jste uvězněni a čekáte na NĚKOHO, abyste zařídili nákup, lékárnu, zdravotnické potřeby, obvodní úřad apod. Všude totiž musíte chodit osobně, ale jak to udělat, když nemáte nárok na asistenci a vaši rodiče jsou staří a začínají Vás sami potřebovat? Je to nepřetržitá dřina, jejíž odměnou je úleva a radost nemocného, popřípadě zdravotní zlepšení trpícího. Cítíte, že to, co děláte, má smysl a že vás to naplňuje pocitem seberealizace. Přestává vám vadit, že tvrdý život, který žijete, na vás zanechává nesmazatelné stopy. Žijete naprosto přítomností. Minulost bolí a do budoucnosti nemáte zrovna vyhlídky na kus obyčejného života.A tak žijete dál odkázáni na životní minimum až do konce života. Z čeho by Vám totiž jednou měli vypočítat důchod? Jste dále parazitem společnosti, žijete bez nároku na odpočinek, volný víkend, dovolenou, jste plně odkázáni na náhodnou a nezištnou pomoc cizího člověka, snažíte se příliš nezatěžovat ostatní, protože právě vám se stal ten průšvih a jste vděční za každou minutu, protože tlukot srdce a spokojený dech milovaného člověka je tou rajskou hudbou, která Vás naplňuje a dává Vám sílu všechno to strádání vydržet.
 
Autor: p. Heřmanová, Praha Zdroj: SONS - IS Braillnet 
Siguiente Anterior Inicio
TOPlist

čítadlo