nejsem silná ženská to vubec.
A prostě jednou za čas ,to všechno co se nahromadí jak se říká " bouchne " .
Najednou vám přijde všechno líto , to že nemáte takové a makové dítě , to že máte vlastně omezený život a ne kvůli sobě , to že je to nesravedlivý . . . . . přece jste udělali všechno , aby bylo všechno v pořádku a ono to najednou není.
Máte zlost , bezmoc , vztek , a chete se vším seknout.
Stává se to i v "normálním " světě ,ale v tom "našem" je to tak nějak víc umocněné okolnostma a celkovým životem.
Pak opravdu stačí jedna malá pecička , jedna větička a BUM.
Pláčete , řvete ,nadáváte a zase pláčete.
I blogy sem kvůli tomu pozastavila.
Někdy to chce moooře času . . . . . . jindy stačí jen pár dní.
Těch " pár " u nás bylo propršených , proplakaných . . . .
a nakonec i dost unavujících.
Les pomohl asi nejvíc . . .
v tom tichu si člověk uvědomí spousty věcí a asi hlavně sama sebe.
Dokonce sem i vyhrožovala , žepujdu bydelt na samotu u lesa . . . .
tahle myšlenka mě nějak neopouští.
A Ondra má navíc les rád.
Převaluju myšlenku stěhování se někam zpátky do jižných čech sem a tam
a pořád mi to vycházi jako super věc.
Jenže v rodině nejsem sama já a Ondra.
Je nás tu víc , takže zatím si s tou myšlenkou spíš pohráváma analizuji , jak by takovou změnu zvládnul zbytek rodiny.
Tady máme klid doktory ,obchody ,prostě vše blízko.
Máme i minizahrádku a dobré sousedy.
Tak proč mám takové zaječí umysly . . . .
no až na to přijdu řeknu vám to.
Zatím sem ve stadiu , jak říká muj kamarád : " nechte mi mé deprese , bez nich to nejsem já "
Na druhou stranu musím říct , že díky přátelum ještě nešílím a neblázním a nejen já , ale i muj manžel.
a ted už jen klidné fotečky a náladovka z lesíka.
1 komentářů:
Krásné fotky. Snad už je líp.
Okomentovat