What I Would Tell You / Co bych Ti řekla

What I Would Tell You / Co bych Ti řekla

 Autorka Julie Keon - dříve sociální pracovnice, nyní dula žijící v kanadském Ontariu. Článek v originále je k přečtení zde

Překlad: Martin Zavadil

Korekce :-) Monika Zavadilová

CO BYCH TI ŘEKLA

Přestože jsem měla plné ruce práce s dcerou, kterou jsem
 se pokoušela uklidnit po obzvláště náročném a bolestivém
 vyšetření u zubaře, cítila jsem, že nás někdo pozoruje. Zvedla
 jsem hlavu a viděla Tě, jak nás
 pozoruješ přes celou čekárnu. Nevěnovala jsem tomu velkou
 pozornost, dávno mně přestaly vadit zvědavé pohledy
 lidí - zvykla jsem si na ně. Dcera se narodila před sedmi
 a půl lety a po náhlém nedostatku kyslíku při porodu navždy 
změnila směr našich životů. Je možné, že se naše životy začaly
 vyvíjet přesně tak, jak nám bylo souzeno – určitě se ale 
nevyvíjely tak, jak jsme si je představovali a plánovali.

Snažila jsem se dcerku utišit. Mluvila jsem na ni, políbila 
a objala ji. Chtěla jsem jí dopřát chvilku klidu před dalším
 traumatizujícím zážitkem dne - cestou domů. To, že trpí 
dětskou mozkovou obrnou, ji moc netrápí, ale onemocnění,
 jímž trpí, může autosedačku proměnit v mučící nástroj. 
Jinými slovy - obyčejná cesta domů je další zážitek, který
 je hoden zapomnění.

Vstala jsem, abych posbírala naše věci, dceru jsem nesla
 v náručí. V tu chvíli jsem si všimla, že držíš miminko. Bylo 
těžké určit přesný věk Tvé holčičky, ale s jistotou jsem 
poznala, že jsi jedna z nás.

Odhadla jsem, že je to nedávno, kdy se Tvůj život dramaticky 
změnil a Ty nyní sedíš v Dětské nemocnici a přemýšlíš:
 „Jak jsme se sem dostali?“ Měla jsem si hned všimnout 
Tvého vyděšeného výrazu v očích, protože jsem ho také
 kdysi měla. Předpokládám, že muž, který seděl vedle 
Tebe a vypadal stejně unaveně a vyděšeně, byl Tvůj manžel.

Šla jsem ke dveřím a ve chvíli, kdy jsme se míjely, naše 
oči se střetly a já se na Tebe pousmála. Ty ses usmála 
také a já jsem věděla, že víš, že Ti plně rozumím.

Kdybych mohla, tak bych Ti řekla že to zvládneš - i když 
bys tomu pravděpodobně v tu chvíli stejně nevěřila. Řekla
 bych Ti, že Tě možná překvapí, kolik síly a houževnatosti 
v sobě najdeš ve chvílích, kdy to bude zapotřebí, za
 předpokladu, že budeš ochotna hledat opravdu hluboko. 
Řekla bych Ti, aby sis vážila svých citů a vyplakala se 
pokaždé, kdykoli to budeš potřebovat. Budeš potřebovat
 energii na mnohem důležitější věci než na potlačování svých emocí.

Řekla bych Ti, že ten muž, jenž sedí vedle Tebe, se s
 Vaší situací bude vypořádávat jinak než Ty. Že možná 
bude chtít celou situaci řešit útěkem. Řekla bych Ti, 
abys s ním měla trpělivost, protože on je taky vyděšený
 k smrti a jistě Tě nechce opustit. Řekla bych Ti, abys 
o sebe pečovala, protože jen silná a odpočatá se můžeš
 dobře starat o dceru. Nepodceňuj důležitost kvalitní 
vyvážené stravy, spánku, vitamínů a rad empatického terapeuta.

Řekla bych Ti, že přijde smutek a budeš se cítit zmatená,
 protože jak může něco, co přináší tolik radosti způsobovat 
také takovou bolest? Řekla bych Ti, abys dovolila lidem
 vám pomoci. Naše děti bez nadsázky potřebují celý 
tým zkušených a odhodlaných lidí, pokud o ně má být 
dobře postaráno. Snaž se, aby se na výchově Tvého 
dítěte podílely vhodné instituce a snaž se k tomu využít 
všechny dostupné prostředky. Najdi někoho, kdo se 
naučí postarat se o Vaše dítě. Je důležité mít volno, jít
 s partnerem na rande...i na malou dvacetiminutovou procházku,
 dát si sklenku vína na terase, anebo zajít do kina.

Řekla bych Ti, že jen Ty znáš své dítě nejlépe a nehledě 
na to, co Ti řeknou doktoři a další odborníci, kteří dozajista 
budou součástí Vašeho života, TY znáš odpovědi. Ty je 
budeš seznamovat se svým dítětem a učit je, jak s ním 
zacházet. Budou chvíle, kdy si nebudeš úplně jistá svou 
intuicí, ale po čase budeš s jistotou vědět, nakolik jsou 
Tvé pocity přesné jde-li o Tvé dítěte. Řekla bych Ti, 
aby ses nesnažila být mučedníkem. Péče o Tvé dítě 
bude vyžadovat neuvěřitelnou trpělivost a nepředstavitelnou 
energii a mohlo by se stát, že úplně vyhoříš, nebo onemocníš 
ve chvíli, kdy to budeš nejméně čekat. Řekla bych Ti, abys 
občas úplně vypustila a nechala vše na jiných lidech. Jen tak 
si zachováš zdravou mysl a zdravého ducha.

Řekla bych Ti, abys vyhledala jiné matky se stejným osudem. 
Tvou životní zkušenost doopravdy mnoho lidí nemá a budeš
 se na této cestě cítit velmi osamocená. Především ve 
společnosti zdravých dětí a jejich rodičů.

Ano, budeš se cítit velmi izolovaná, ale věz, že jsme tady.
 Budeš muset trochu hledat, ale jsme tady.

Můžeš nás najít na internetu, při terapeutických setkáních 
nebo bloumající po chodbách dětských nemocnic.

Řekla bych Ti, že budeš vědět až příliš mnoho o lidské 
anatomii, neurologii, gastro-enterologii, lécích …..atd., než 
by matka měla vědět.Řekla bych Ti, aby sis něco načetla
a informovala se, ale jen do té míry, aby Tě to nezahltilo.
Někdy je dostačující důvěřovat tomu, co řeknou odborníci.
Dobrým zdrojem informací mohou být také jiné matky a
 otcové dětí jako jsou ty naše.

Řekla bych Ti, že nežiješ lehký život. Je těžký, o tom 
není pochyb, ale Ty jsi velmi schopná a všechna ta námaha 
stojí za to. Asi své dítě nikdy neuvidíš promovat, nikdy
 mu nepůjdeš na svatbu a ani vnoučat se nedočkáš, ale
 ucítíš nefalšovanou radost, když se dítě poprvé zasměje 
ve třech letech a osmi měsících. Budeš v duchu oslavovat
 moment, kdy se Ti podaří s dítětem, které nemluví a 
nikdy mluvit nebude, navázat kontakt. Zavoláš svému 
partnerovi do práce, když zjistíš, že dítě přibralo 
10 dkg, protože přibírání na váze je u našich dětí vždycky problém.

Řeknu Ti, že budeš muset být svědkem zákroků, operací 
a utrpení daleko za hranicí toho, co by rodič kdy měl unést. 
Ale řekla bych Ti, že budeš statečná a stát vždy při svém
 dítěti, protože ono bude procházet bolestí a utrpením 
daleko za hranicí toho, co by mělo jakékoli dítě kdy zakusit.

Řekla bych Ti, že Tvůj život se nebude podobat životu,
 jaký sis představovala. Bude to jako bys místo Itálie
 přistála v Holandsku. Ale po nějaké době své sny přizpůsobíš
 nové realitě a ta se pro Tebe stane normální. Začneš snít nové sny.

Řekla bych Ti, že se může stát, že v případě náhlého zhoršení 
stavu dítěte se budeš dívat smrti přímo do tváře. Budeš požádána
 o vyplnění formuláře, který lékařům umožní neresuscitovat 
Tvé dítě v případě náhlých komplikací. Také se může stát, že
 sama budeš stát před volbou nedat dítěti první pomoc v 
případě zástavy srdce. Když tahle chvíle přijde, začneš 
panikařit při pomyšlení, že by najednou všechno mohlo skončit.
Řekla bych Ti, aby ses necítila provinile v těch nejčernějších 
chvílích, kdy se modlíš k Bohu, aby si dítě vzal, pokud by 
ho to mělo ochránit od další bolesti. Může Ti to přijít otřesné,
ale věz, že láska k Tvému dítěti je tak velká, že v těch 
chvílích uvěříš, že smrt by pro něj byla vysvobozením.

Řekla bych Ti, že ostatní Tvou novou realitu nepochopí.
 Nemohou. Jde o velmi jedinečnou a složitou cestu na všech 
představitelných úrovních. Také bych Ti řekla, že lidé – třeba 
prodavačka, nebo pojišťovací agent, nebo kadeřnice – povedou 
hloupé řeči jako „Bůh dává výjimečné děti jen výjimečným
 matkám“, nebo „Bůh Ti naloží jenom tolik, kolik uneseš“. 
Přikývneš a usměješ se, ale nakonec se jim podíváš přímo 
do očí a řekneš jim, že tyto otřepané fráze jsou jenom hromadou 
sraček.

Řekla bych Ti, že představa Tvé budoucnosti bude mít 
nahořklou příchut'. Možná si vytvoříš plán A a plán B. Plán
 A bude zahrnovat to, co budeš dělat, když dítě bude žít 
déle než předpokládanou délku života určenou odborníky. 
Plán B nastoupí v platnost, pokud tomu tak nebude. 
Příležitostně se přistihneš, jak o plánech A a B tajně přemýšlíš.

Řekla bych Ti, že smutek Tě přepadne i po letech, když to
 budeš nejméně čekat. Třeba na něčí svatbě při tanci otce 
s nevěstou, nebo když uslyšíš, že se někomu narodilo
 miminko. Smutek Tě taky přepadne, když se poznáš v 
„nové“ mámě, která právě začíná stejně nelehkou cestu.

Řekla bych Ti, že ji poznáš. Poznáš ji, protože ona jsi 
Ty před sedmi a půl lety. Budeš se k ní chtít rozběhnout 
a obejmout ji. Budeš jí chtít říct, že všechno bude v pořádku.
 Budeš ji chtít zachránit od bolesti a utrpení a od všeho neznámého.

Ale řekla bych Ti, že až budeš sedět v Dětské nemocnici
 a uvidíš tam novou maminku a tatínka, kteří právě začínají 
tuto nedobrovolnou cestu, jen se na ně usměješ a projdeš kolem.
 Oni jdou svou vlastní cestou a jejich cesta bude jiná, než 
ta Tvoje. Možná bude delší a možná kratší. Možná bude 
více, anebo méně složitá.

Řekla bych Ti, že její oči plné otázek budou hledat ujištění, 
které by ji utvrdilo v tom, že to zvládne. A Ty ji budeš míjet
 se svým dítětem na rameni, usměješ se, a ona bude vědět,
 že to všechno přežije a nejen to, že to zvládne na jedničku.

Julie Keon

29. června  2011

převzato z blogu : Sára a Jakub